Překonává umění lidskou bolest?

Může umění vychovávat? Může změnit člověku hodnoty? Může formovat lidskou psychiku? Může pomoci překonávat lidskou bolest a trápení? Má umění transcendentální význam?

Je mi asi třináct let. Vcházíme do starší budovy. Působí tísnivě. Za jejími zdmi se skrývají staří a opuštění lidé. Jdeme je kreslit v rámci výtvarky v ZUŠ. Hledáme každý svého člověka na kreslení. Jdu do přízemí.Tady leží v jedné místnosti lidé. Nemohou se hýbat. Jen leží, a někteří hodně spí, jsou na tom špatně. Sedám si k jedné paní, vypadá, jako by opustila tento svět někam, kde je to úplně jiné. Derou se mi slzy do očí, ale svůj smutek skrývám uvnitř. Svírá se mi duše nad osamělostí, bolestí a utrpením okolo ležících lidí. Začínám kreslit, a tak se soustředím na svou činnost, že na moment zapomínám na okolní svět, což mi skýtá úlevu. Cítím úzkost, smrt je tu hodně blízko. Tento domov důchodců jsme navštívili ještě několikrát, ještě několikrát jsme kreslili staré a opuštěné lidi, ale stalo se, že některé ze známých tváří jsme už nikdy nespatřili…

Tento prožitek mě změnil, hluboce. Téma mé diplomové práce? „O zrození a smrti“.

Dopisovala jsem tuto práci a starala se přitom o svou umírající babičku. Umírala doma. Přála si to. Nechtěla jsem, aby zažila osamělost, jako ti lidé, které jsem před tolika lety kreslila. Byla to obrovská zkušenost.

Po letech jsem se zeptala pedagožky Mgr. Jarmily Lískovcové, co jí vedlo k tomuto tématu.

Odpověděla: „Měla jsem vymyšlený  projekt Hranice života. Čili od mládí do stáří, a potřebovali jsme se podívat, jak stáří vypadá. V domově důchodců to bylo pochopitelně mnohem drsnější, než jsme si všichni představovali. Dojmy byly nejen zrakové, ale i čichové, sluchové…. Na všechny děti tam padla melancholie, a mnoho rodičů mi říkalo, že se o tom děti bavily i doma. A já jsem si vlastně uvědomila, že málokteré dítě v rodině sleduje stárnutí svého dědečka anebo babičky, a málokteré si uvědomuje, takhle to stáří vypadá… Myslím, že vedle toho, že jsme si vyzkoušeli, jak stárne lidská tvář a lidské tělo, tak jsme pochopili, že stáří může i bolet.“

Co bylo Vaší inspirací k tomu již zmiňovanému projektu Hranice života?

„Chtěla jsem, aby děti nekreslily stále jen mladé lidi… Aby vnímaly doopravdy ty hranice, od zrození až ke smrti. Tváře některých starých lidí vypadaly skutečně jako když jsou v jiném světě, těžko se to vyjadřuje…. Tam se nemuselo ani o té smrti, o tom konci života mluvit, tam si to všichni uvědomili. Myslím, že kdybych dvě hodiny vykládala něco v ateliéru, tak bych nedosáhla toho prožitku, jako když tam chvilku ty děti seděly a viděly na vlastní oči …“

Text: Hana Kotálová

Foto: Pavel Kotál