Rozhovor Stehlíkovi O šumavských knihách a škole doma

Rozhovory
  
Rozhovor první
Jitka a Ivoš Stehlíkovi
  
Je nezapomenutelné potkat se s Jitkou a Ivošem Stehlíkovými a zapříst rozhovor o čemkoliv. Bydlí v krásné šumavské krajině v útulné chalupě, pro niž se nabízí přesné jméno „domov“. Skromný a vonící dřevem. Asi je to i tím, že tam nenajdete dnešní modlu a oltář všech domácností – televizi.
Přemýšlela jsem, proč se se Stehlíkovými člověk cítí tak dobře, a už to vím. Žijí ve svém přítomném čase, jakoby se jich netýkal pospíchavý svět komerce a konzumu. Žijí život tak, jak sami cítí a to je vzácné. Většinou lidé žijí život tak, jak diktuje okolí ( společnost, rodiče, přátelé, reklama…). Stehlíkovi působí šťastně, a to je dnes vzácnost. Proto jsem je požádala o rozhovor. Souhlasili. Kéž vám tento rozhovor přinese inspiraci a kousek jejich životní radosti.
    
Otázka: Ivoši, řekni nejdříve, jak jsi byl dřevorubcem?
 I.S. : V době, kdy jsem musel vzít práci v Národním parku Šumava kousek od hranic u Kamenného kostela, protože blíž jsem neměl jako dřevorubec práci, došlo k souběhu několika příznivých okolností. Protože jsem v té době neměl auto, přepravoval jsem se do práce tak, že jsem jel z Volar vlakem do Nového Údolí, tam jsem měl u kamaráda v chalupě schované kolo a cajky, všechno i s kanystry jsem naložil na kolo a vyšlapal osm kilometrů do kopce. Tam jsem pak celý den pracoval, kácel jsem stromy, ručně loupal a spaloval sloupanou kůru. Odpoledne, když odjely poslední dřevorubecké party, jsem osaměl a v okruhu pěti kilometrů ode mne nebyl další živý člověk. Legálně jsem pálil ohně v jedné z nejkrásnějších částí Šumavy a měl jsem večery jen pro sebe. Aby se práce vůbec vyplácela, spal jsem jednu noc v lese ve spacáku pod plachtou a domů jsem se vracel až druhý den večer. Ty osamělé večery byl jeden z nejkrásnějších časů mého života. Noční bouře, kdy jsem se choulil pod plachtou a silou mocí ji držel, aby mi ji vichr neoderval, západy a východy slunce, nenadálá setkání s čtyřnohými i pernatými obyvateli hor.
  
Otázka: Jak se stalo, že ses při dřevorubectví stal pohádkářem?
I.S.: Přímo při práci, když mne něco napadlo, jsem sednul na pařez a smolil jsem nápady špačkem tužky do zprohýbaného dřevorubeckého notesu, mezi záznamy o natěžených kubících. Psal jsem také večer u ohně, na zastávce v Novém Údolí, když jsem čekal na vlak nebo přímo ve vlaku. Když byla některá pohádka hotová, četl jsem ji večer svým dvěma dcerám a balamutil je, že jsem ji vyhandloval s pohádkovým dědečkem za kus chleba.
  
Otázka: Existuje tvoje knížka Dřevorubecké pohádky. Pověz, jak ses stal sám sobě vydavatelem.
I.S.: Pohádky jsem dopsal za dva roky, a protože se líbily i jiným lidem, zahnízdila se ve mně myšlenka, že bych je mohl vydat. Protože jsem měl velice jasnou představu o jejich vzhledu, ilustrace nemohl dělat nikdo jiný než naše kamarádka a skvělá malířka Slávka Štrbová, bylo jasné, že si je musím vydat sám. Ostatně žádný nakladatel nečeká s otevřenou náručí na začínajícího autora, který má navíc svoji konkrétní představu, například, že náklad jeho prvotiny má být šest tisíc výtisků. Pořídil jsem si živnostenský list na nakladatelskou činnost. Můj dobrý kamarád Ludva Kníže, který mi věřil, mne do začátku finančně podpořil a už byl ze mne rázem nakladatel.
  
Otázka: Jitko, jak jsi sledovala Ivošovo úsilí stát se vydavatelem vlastních pohádek?
J.S.: Vzpomínám si, že když Ivoš založil nakladatelství a vydal Pohádky, měla jsem jasný pocit, že to je to pravé, že to je jeho cesta. Pohádky se mi moc líbily, a když je Ivoš přivezl z tiskárny, byla jsem nadšená a taky jsem na něj byla patřičně hrdá.
  
Otázka: Máte dvě dcery. Předpokládám, že pro mnohé lidi bude zvláštní, že jsi vlastní děti neposílala do školy, ale vzdělávala jsi je doma sama.
J.S.: Zhruba v době, kdy Ivoš vydal Dřevorubecké pohádky, jsme začali učit starší dceru Báru doma. K tomu vedla vlastně dlouhá cesta. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se opravdu rozhodla. Měla jsem obavy, že Báru vydělíme z kolektivu a bude to těžké unést, hlavně pro ní. Hodně mi pomohly zkušenosti rodin, které začaly o rok dřív. Experiment totiž začal ve stejný rok, kdy Bára začala chodit do první třídy normálně do školy. Hlavně jsem začala vnímat, jak se mentálně vzdalujeme ve věku dítěte, kdy to ještě není správné. Jak nám školní režim nabourává přirozený chod rodiny. Od druhé třídy jsme tedy učili starší Báru a později i mladší Jolču doma. Protože bydlíme ve statku na venkově a já jsem do zaměstnání nechodila ani předtím, přirozeně nám domácí škola vplula do života a zpestřila jej. Vlastně žádné obavy, které jsem předtím měla, se nepotvrdily. Někteří naši přátelé, kteří taky učili vlastní děti doma, ani naše okolí a blízcí nám nic nerozmlouvali, což bylo příjemné zjištění.

Otázka: Jaké byly důvody, co vám nevyhovovalo na výuce dětí ve škole?

J.S. Důvodů byla celá řada, ten nejdůležitější, že jsme se chtěli svým dětem věnovat, prožívat s nimi hodně času, připadalo nám správné učit je mnoha věcem, a ne to všechno přenechávat někomu jinému. Další byla zkušenost ze ztráty svobody, když Bára chodila do první třídy, najednou jsme tomuto režimu museli přizpůsobit celý chod domácnosti. Samozřejmě i nechuť vystavovat děti vlivu cizích lidí a událostí v době, kdy na to nejsou zralé (a tím nemyslím, že by naše holky byly méně vyspělé než ostatní děti – z mých zkušeností jsem si udělala názor, že obecný systém v šesti letech do školy je ve většině případů nesprávný).

Otázka: Co vám domácí vzdělávání přineslo?

J.S. Na období, kdy jsme učili dcery doma, vzpomínám jako na jedno z nejkrásnějších v životě. (a to jsem velmi spokojený člověk). Domácí výuka ohromně prospívá přirozeným vazbám v rodině, posiluje pospolitost, lidi se užijí dosyta a pak jsou schopní dávat si vzájemně hodně svobody a důvěry. Co se učení týče, je domácí vzdělávání velmi efektivní, pro dítě je neocenitelné, že vlastně nemůže nemít samé jedničky – když vidím, že něčemu nerozumí, tak je logické, že dál nejdu, ale pracujeme na tom, dokud to nepochopí. Tím se nestane, že se by se vršilo jedno neporozumění na druhé a pak se v tom dítě ztrácí, přichází o motivaci a pocit úspěšnosti – jeden z největších nedostatků školského systému. Doma rodič může přizpůsobit tempo výuky malému počtu dětí a podnikat výlety, exkurze, projekty, bojovky,... a vytvořit velmi pestrý program. Moc jsme si to období užili a i když je to samozřejmě docela náročné, doporučuji všem, kdo to podobně cítí, aby se nebáli do toho jít. My jsme ochotní podělit se o své zkušenosti a zážitky, Ivoš občas o domácí škole přednáší. Kdykoli nás můžete kontaktovat.

Otázka: Tím se dostáváme k vašemu životnímu stylu, kdy a jak a proč přišel nápad, že nebudete mít televizi?

J.S. To tak nějak samo vyplynulo. Měli jsme pocit, že nás televize okrádá o čas, který je lepší prožít, než se dívat, jak jej žijí jiní. Ale není to tak, že bychom se nikdy na nic nedívali – v druhé polovině domu žije moje mamka, která televizi má. Občas si vybereme pořad, který chceme vidět, a jdeme k ní. A od té doby, co máme počítač, si pustíme někdy film na DVD. Zdá se mi, že v téhle oblasti najdeme velké extrémy – nádherný film člověka nesmírně pozvedne a posílí, běžná produkce je podle mého názoru velmi škodlivá – aby byl např. dlouhý seriál pořád ,,zajímavý", tvůrci vyrábí zbytečné konflikty, které nemají být konstruktivně vyřešeny, protože o čem by byl další díl?! Lidi nasávají tyhle modely chování a čím mladší, tím hůř. Takže bych s tím zacházela velmi opatrně.

Otázka: Odráží se vaše životní filosofie ve knihách, které vaše nakladatelství Stehlík vydává?

J.S. Určitě. Ivoš vydává jenom knihy, které se mu líbí a oslovují ho. Nejsou to žádné kasovní trháky, ale za každou si stojí. Vydali jsme jich zatím myslím sedmnáct, některé už jsou vyprodané.

Abychom se ale knihami uživili, nestačí prodávat jenom ty, které jsme vydali, ale máme v distribuci mnoho dalších titulů, většinou menších spřízněných nakladatelů. Knihy jednak Ivoš rozváží na obchodních cestách, jednak máme internetový obchod. Není to žádný zlatý důl, ale zatím žijeme a jsme relativně svobodní. Čím jsem starší, tím více to oceňuji.

Hanko, vážím si tvého zájmu o nás a děkuji. Kdyby někoho zajímalo cokoli dalšího, může mi napsat na mail jitkastehlikova@email.cz.

Děkuji Jitce a Ivošovi za podnětný rozhovor a inspiraci, kterou přineslo mé setkání s nimi do mého života.

Knihy a nakladatelství Ivoše a Jitky najdete zde.

Poznámky k textu:

J.S. - Jitka Stehlíková

I.S. - Ivoš Stehlík